Transcendentální frustrace

Krev na dogmatickém tepichu společnosti,
replikující se skvrna duše,
teze lámající v těle všechny kosti,
již nic člověk nezmůže.

Sama sobě oporou, když hlásá smysl universa.
Odhadujíc cenu života, zpívajíc o míru ve všem živém.
Však beze smyslu před tím, co dávno je již mrtvém.
Krutá šelma drásající mysl, stále hledající příležitost.
Však pořád dítě neznající smysl, troska škemrající: "Milost!"

Život a smrt, černá a bílá,
ten nekonečný etický kontrast.
Pravda nebo lež?
Otázka jež tu vždycky byla,
ta co posílá lidi nad propast.